Podzim 2002 aneb poslední sraz bez Fridexu
11.-13.října 2002
SEZNAM ÚČASTNÍKŮ SRAZU INTERAKTIVNÍ FOTOGALERIE
VÝSLEDKY SOUTĚŽÍ Soutěž o nejhezčí auto srazu Vyhodnocení hlučnosti výfuku Výsledky jízdy zručnosti Výsledky rallye sprintu Vyhodnocení vědomostního kvízu Vyhodnocení manuální zručnosti Vyhodnocení celého závodu
DALŠÍ INFORMACE Leták srazu (526kb) Podrobné informace o srazu (2.6Mb) Jaké byly otázky kvízu ?
FRIDEX našima očima. Lačný po výsledcích závodů pořádaných při srazu Podzim 2002 aneb poslední sraz bez FRIDEXU (Nevím, kdo si libuje v těchto dlouhých názvech. Jen jsem to dopsal, už mě bolí ruce, proto budu dále psát jen FRIDEX) jsem dnes ráno otevřel stránky UNICOSu. Výsledky jsem tam sice nenašel, zato ve vzkazníku mě oslovila Romanova výzva, aby někdo napsal velmi ostrý a kritický komentář. Jelikož pořadatelé odvedli velký kus práce pro nás, řadové účastníky, myslím, že jim trochu dlužíme. Proto, ač se jen zřídkakdy na internetu prezentuji, jsem se rozhodl pokusit se takový komentář napsat. Bude to asi spíše komentář naší účasti, ale pořadatele v něm na konci zmíním, takže snad splní svůj účel.
O Fridexu jsem se dozvěděl před několika týdny na internetu. Při vzpomínce na jarní sraz mé srdéčko zaplesalo a neváhal jsem ani chvilku s rozhodováním, zda na sraz jet nebo ne. Zburcoval jsem bratrance Martina, který mě na jaře svezl kolem Ruálu a nabídl mu, že tentokrát svezu já jeho. Sice souhlasil, ale cestu do Běšin s vlastním vozem si v žádném případě nechtěl nechat ujít. Dlouho jsme diskutovali o délce naší účasti, zvažovali všechny varianty a nakonec se rozhodli obsadit svou účastí sobotu s tím, že s sebou povezeme spacáky a případně přenocujeme do neděle. V sobotu jsem se vzbudil do deštivého rána, podíval se v televizi na Svět Montérů a vyrazil v dešti do garáže. Bez větších problémů jsme já i Martin, který se ke mně připojil cestou, dorazili až do kempu v Běšinách. Cesta byla perfektně značena, takže jsme nikde nebloudili. Počasí se neumoudřilo, tak jsme v dešti vystoupili a šli se zaregistrovat. Ve stanu s registrací se klepaly organizátorky, hned nás zkasírovaly, předaly všechny potřebné papíry a vysvětlily, co s nimi máme dělat. Poté nám už nic nebránilo v tom, abychom zaparkovali svá auta a šli se rozhlédnout po kempu. Mráz mi přejel po zádech, když jsem uviděl na volné ploše za potokem několik stanů. Před lidmi, kteří v nich spali, hluboce smekám. Z loňského roku vím, co obnáší stanovat v říjnu a to tenkrát nepršelo. S přibývajícími hodinami se začal kemp plnit Škodovkami. Některé byly pěkné, jiné méně, ale na všech bylo vidět, že jim jejich majitelé věnovali potřebnou péči a lásku. Mě osobně nejvíce oslovila výprava z Blovic, především krásná červená Škoda 100. Kolem desáté hodiny začaly soutěže o nejhlučnější komponenty. Některé vozy vyluzovaly opravdu impozantní zvuk, jiné jeho absenci doháněly alespoň vizuálním efektem odpálené dýmovnice. Tato soutěž přilákala nemálo zvědavců, takže kolem bouřícího auta vždy stála početná skupina diváků, kteří hodnotili výkony soutěžících stejně objektivně, jako počítačová měřící technika. Po obědě, při němž v kempu na chvíli utichlo burácení motorů, jsme vyrazili na Spanilou jízdu do Klatov. V tu chvíli nastaly naše první potíže. Motor neměl zvuk, který by lahodil uchu a navíc se mi podařilo prošlápnout brzdu až na podlahu bez toho, abych zaznamenal byť jen nepatrný brzdný účinek. To už jsme však stáli ve frontě, jejíž začátek se začal sunout kupředu. Nechali jsme se strhnout davem a ve štrůdlu škodovek vyrazili ke Klatovům. U železničního podjezdu jsme zamávali posádce modré 120ky, která to neubrzdila a pak celou cestu přemýšleli a diskutovali, jak řešit problém, který nastal. Na kraji Klatov jsme se tedy odpoutali od vláčku různobarevných Škodovek a jeli hledat pomoc. Kupodivu jsme v sobotu odpoledne žádnou nenašli, a tak jsme s půlhodinovým zpožděním přece jen dorazili na náměstí, kde už po nás byla sháňka. Za vydatné pomoci hlavního organizátora jsme sehnali člověka, který nám byl ochoten v tuto denní dobu prodat potřebné komponenty. Opustili jsme tedy znovu Klatovské náměstí, abychom se za další půlhodinu vrátili již s vozem plně bojeschopným.
Jako poslední jsme pak dorazili na start první zkoušky - jízdy zručnosti. Trasou ani systémem se příliš nelišila od té jarní, která se nám celkem povedla, zařadili jsme se tedy do fronty a čekali na svůj startovní čas. Ten přišel záhy. Opět, stejně jako na jaře jsem si nepadl do oka, či spíše do ruky, se startovacím tlačítkem. Druhý start byl již úspěšnější. Rychle do auta, startovat, pás a... a další zrada. Přední okno bylo zapocené a totálně neprůhledné. Vyhýbám se popaměti prvním pneumatikám, hledám stěrače a ventilátor, řadím 2, konec slalomu, objíždím haldu, nechal jsem se příliš vynést, zkracuju si pravou přes trávu, špatný nájezd do levé vracečky, už jsem zpátky na ploše, levá vracečka, prvá a rychle do cíle, ruční brzda, dveře, pás padá na silnici, úprk k tlačítku, skok do louže za ním a jsem v cíli, konečně si mohu vydechnout. Čas nic moc, až druhé místo. Sedám do auta a pokračuji na start sprintu. Vysazuji Martina, abych byl lehčí. Předjíždím ho pár metrů před cílem. Pak máme chvíli na vydechnutí. Posouváme se ve frontě aut k šedému speciálu, na němž nás čeká výměna kola. Mezitím absolvujeme debatu s kočkami, které zabezpečují kvíz. Přes veškerou snahu se nám je nedaří ukecat, aby nám radily správné odpovědi. Máme 2 chyby - bída. O výměně kola, která pak následovala se raději nebudu rozepisovat. Nejprve jsem sledoval koncert rukou soutěžících přede mnou, abych pak jen zoufale valil oči na své zmrzlé a skřehlé ruce naprosto vypovídající poslušnost. Přesto jsem si s touto disciplínou poradil a mohl pokračovat ke startu 2. kola. Martina jsem již nechal v cíli, aby nemusel běžet před autem. Vyrazil jsem do sprintu. V cíli mi řekli, že předčasně. Musel jsem se vrátit na start a jet znovu. Zlepšení o 1,3 sekundy proti 1. kolu vyneslo i v této soutěži 2. příčku. Bylo po všem. Nasedli jsme do auta a zamířili zpět do Běšin. Ani tam zatím pršet nepřestalo. Po chvilce bloumání po kempu jsme zakotvili v budově s promítačkou a svačinou, koukali na video, jedli klobásy, pili kafe a čekali na výsledky. Po několika desítkách shlédnutých videokazet jsme se konečně dočkali. Spolu s dalšími několika vytrvalci, kteří vydrželi až do této pozdní noční hodiny, jsme zatleskali těm úspěšnějším, rejpli si do hostesky, převzali pár diplomů a s vědomím, že celkových výsledků se ten den již nedočkáme. Nasedli jsme tedy do aut, počasí se stále ještě neumoudřilo a vyrazili k domovům. Teď už nám nezbývá, než těšit se za pár týdnů na další sraz Podzim 2002 aneb první sraz s FRIDEXEM. Na závěr, jak jsem slíbil, bych chtěl poděkovat pořadatelům za přípravu srazu. Odvedli velký kus práce za bojových podmínek způsobených hlavně psím počasím a patří jim za to náš obdiv. Nedovolím si však vytknout jednu věc. Myslím, že pořádá - li takovouto soutěž počítačová firma, mohlo by zpracování výsledků trvat přece jen kratší dobu.
Těším se na setkání na příštím srazu.
Ahoj H.
Reakce eRman: 1. V dlouhých názvech má oblibu hlavní pořadatel :) 2. Jestli něco chcem na příště zlepšit, tak je to určitě zpracování výsledků.
|